Znáte ten pocit, když se třeba v noci jdete napít a šlápnete na dřevěný váleček ze stavebnice a podjede vám noha nebo na kostičku z Lega a pocítíte nesnesitelnou bolest, nemluvě o zakopnutí o auto či plyšáka vašeho potomka?
I to jsou důsledky toho, že se svými dětmi neuklízíte, tedy, že je nevedete k úklidu. Přitom můžete začít už od batolecího věku, sice vám dítě nebude až tak rozumět, ale bude vás napodobovat. Ideální věkem jsou pak tři roky, to už dítě dokáže pochopit, co po něm chcete, proč a můžete si o tom i popovídat, aneb znáte to, co se v mládí naučíš…
Zapomeňte na příkazy
„Dělej, jdi si uklidit! Dokud to neuklidíš, nikam nejdeme!“ Tyto a podobné věty raději zapomeňte, jinak dítěti zprotivíte úklid dřív, než s ním započalo. Respektujte, že dítěti trvá úklid o trošku déle a hlavně to, že nebude dokonalý.
Věřte, že děti v tomto věku mají tak trošku svůj systém, ve kterém se vyznají. Ostatně si vzpomeňte, když nemůžete třeba při skládání Lega najít kostičku a dítě vám ji spolehlivě donese, protože ví přesně, kam ji „uklidilo“. Důležité je, aby dítě vnímalo, že se po hraní uklízí. Vytahá si hrnce v kuchyni? Klidně, ale pak je spolu zase uložíme.
Úklid, jedna velká hra
To je absolutní základ jakékoli činnosti s dítětem. Hra! I úklid je prostě hra, zábava, přestože pro většinu z nás, dospěláků, nepopulární činnost a nuda k uzoufání. Dítě se však u úklidu musí bavit, aby s námi na něm spolupracovalo.
„Pojď, uklidíme ty hračky, jinak sem přijde ten skřítek Nepořádek, co bere rozházené hračky. Že nevíš, do které krabice patří tohle auto? Půjdeme ven, ale nejdříve posbíráme hračky, abychom to tu měli pěkné. Já ti s uklízením pomůžu, jen nevím, co do kterých krabic patří. Pojď, dáme si závody, kdo dřív naplní krabici hračkami…“, a tak nějak podobně s dítětem komunikujte a nenásilnou formou ho posouvejte k úklidu. Ideální v tomto směru je, aby děti měly doma krabice, do kterých si hračky uklidí, či otevřenou polici. Představa, že vám je někde vyrovnají, aby to měly, jak na výstavě, je mylná, tím je vážně nezatěžujte.
Dítě vám chce pomáhat, nechte ho
Už v tomto raném věku vám chce váš potomek dost často pomáhat. Zametat, luxovat nebo zapnout pračku či myčku, skládat do ní věci. Nechte ho. I když to udělá špatně a vy to pak „na tajňačku“ musíte předělat, využijte této ochoty (v pubertě a dospívání se vám ji nedostane), podporujte ji a naopak chvalte.
Neopravujte to hned před ním, bere to jako svoji chybu, a když už musíte, tak s patřičným vysvětlením např. při skládání hraček do bedny: „Kdybychom to autíčko dali sem a tady naskládali kostky, krásně by se nám sem všechno vešlo a krabici budeme moct zavřít víkem, co myslíš? Zvládneš to tak, abychom ji mohli zavřít?“ Když přijde domů tatínek, pochvalte ho před ním, jak dnes pomáhalo. Dítě si tak osvojuje návyky, že se uklízet musí, kam, jaká věc patří a podobně.
Úklidem dítě i učte
Děcko si postupně osvojí, že se uklízí, že každá věc má své místo, ale vy zároveň můžete při úklidu i svého potomka učit: „Do téhle krabice dáme všechna červená autíčka. Támhle do té dej všechno ovoce. Sem dáme zvířátka, která nás dnes nezlobila a tady zavřeme ta, co zlobí“, atd.. Prostě vaší fantazii a kreativitě se meze nekladou.
Sterilní prostředí je nesmysl
Jestliže máte děti, tak udržovat sterilní prostředí a mít neustále naklizeno je nesmysl. Jednak takové prostředí vašemu dítěti nesvědčí, neboť trocha té špíny je důležitá pro jeho imunitní systém, aby si tělo bylo schopno vytvářet protilátky na infekce. A potom, dítě prostě potřebuje mít prostor, kde si bude hrát a dělat ten svůj nepořádek. Vystavit mu hračky, aby se na ně jen dívalo, snad nemůže nikdo z dospěláků myslet vážně.
Shrnutí – několik zásad
- Pobídku k úklidu prezentujte tak, aby to dítě necítilo jako trest.
- Uklízejte spolu, jste jeden tým.
- Úklid pojměte jako hru, ne jako váš rozkaz.
- Občas nechte dítě udělat nepořádek, ale pak byste se měli dát do úklidu.
Naučte ho, že na hraní má svůj pokoj (občas kuchyň či obývák), ale ložnice je zakázané území, ta je jen vaše.
